Základna.net

Jednou z nejlepších možností, jak strávit překrásnou italskou neděli, je vyjet si za dobrodružstvím za práh města. Pomalu ale jistě se stává tradicí udělat si každý týden malinko větší průzkum krajů italských.

Naše kroky směřovaly o poznání dál než při našem minulém výletu do Rovereta. Tentokrát jsme se rozhodli pro malebné městečko Verona (ono tedy městečko není příliš na místě – je to jakobyste jeli z Kroměříže, Hodova či Teplic nad Metují do metropole velikosti Brna).

Verona je vzdálena nějakých sto kilometrů od Trenta, čili zhruba jeden a půl tolik co do Rovereta. Rozhodli jsme se vyzkoušet službu „Pjotovo autíčko s rezavým srdcem (a zelenou kapotou)… Jede, jede do pohádky, jede tam a zase zpátky, kdo pojede s ním?“ :-D Do auta se teda naskládalo pět lidí: Já, Pjotisko, Miila (finka), Chris (anglán) a Vittorio (brazilec).

Celá setava: Pjot, Prvák, Miila, Vittorio, Chris

Pouť začala jak jinak než kolem poledne, takže prvním úkolem bylo najít líbivou restauračku. S pizzou a vínem. I tak se stalo. A moc nám chutnalo.

Chris a Miila

Když byli hladovci nasyceni, šlo se prozkoumat první pamětihodnost – Arenu. Veronská Arena je taková Fléda bez střechy, kde se koná spousta kulturních akcí a vůbec je tu stále plno akce chtivých taliánů.

Arena zevnitř – dejiště divadelních představení a koncertů

No dozvěděli jsme se dva nové poznatky. První, že Chris má skoro panickou hrůzu z výšek, takže zdolat schody navrch byl heroický výkon (Hero Nakamura hadr) a druhá zajimavá „novinka“, že římané nepoužívali při svých představeních mikrofony, a tak se (kdo jiný než) Pjot jal tuhle zajimavou akustickou anomálii vyzkoušet (všimněte si malinkaté postavičky na pravé straně obrazu):

Chvíli poté, co jsme pomohli Chrisovi dolů, si onen anglický gentleman vyzkoušel své „hnědé bezpečnostní“ spodky, bo když na něho Pjot vybafl zpoza rohu, skácel se na zem s takovou vervou, jako když důchodkyně otevře obálku s důchodem:-D. No všichni sme šli do kolen a nešlo to zastavit. To byste tu scénu museli vidět – prostě jako z animáků. Já utíral slzy smíchu eště hezkých pár minut poté. Pjot se způsobně omluvil a Chris to pochopil, takže se mohlo pokračovat dál.

Rušné uličky Verony

Naše kroky dále směřovali přes uzounké veronské uličky, tržnice směrem k největšímu marketingovému lákadlu Verony – balkónu Romea a Julie. Zábavu nám přichystali pouliční šprýmaři typu „socha“.

Chlapík jako z čokolády

U balkónu bylo jak jinak než rušno. Snad každý jeden turista chce toto místo vidět. O to podivnější je zjištění, že autor této tragédie – W.Shakespear ve Veroně nikdy nebyl. Místo světoznámého příběhu lásky, vášně, frustrace a tragické smrti zasadil do Verony podle děl anglických malířů.

Balkon z nejslavnějších

No když se chce člověk podívat na juliánský balkón, musí napřed projít průjezdem s nádhernou fasádou, plnou jmen zamilovaných ze všech končin světa. Pověst říká, že když tu napíšete jméno své vyvolené, bude tahle láska trvat věčně. No neváhal jsem ani minutu;-)

Zeď, na kterou se píšou jenom ty nejhezčí slovíčka

Opustili jsme atrakci a šli se podívat na Veronu z ptačí perspektivy – chtělo to ale menší výšlap ke kostelu S. Pietro (to na fotce není tento kostel, ten je napravo od fotografa – do fotky se nevešel). Překvapivě první byl nahoře největší kuřák skupiny – Pjot. No buď se těšil na supr výhled, nebo na cigárko, težko říct.

Procházka Veronou ke kostelu S. Pietro

Duomo

Příjemně unaveni jsme zakončili výlet spěšnou prohlídlou Duoma a podél řeky Adige jsme našli rafinovaně zaparkované auto a za zpěvu různonárodnostních písní jsme se vrátili zpátky do dočasného domova Trenta.