Základna.net

Na Lago di Garda pomalu pronikají první ranní paprsky slunce osvětlující nejzašší zákoutí malebného jezera vyplňujícího údolí skalnatých hor od Rovereta po Veronu. Připravuje se na další nápor lidí, prahnoucích pokořit jeho rozbouřené vlny.

Sobota nezačínala jako obvykle. Vstávat se muselo už v 7 hodin, aby se stihlo nachystat vše potřebné na nevšední výlet. Toto úskalí jsem přešel s jindy nevídanou lehkostí (což považuji za úctyhodné, vezme-li v úvahu akční povahu předešlé noci). Na odjezdovém stanovišti před školou jsme se sešli v sestavičce, kterou jsem nečekal. Ve složení dva kluci na osm ženských (čtyři španělé se omluvili, že prý se nedostaví ze společensko-únavných důvodů:-) jsme posedali do dvou minibusů, a seznámili se s kapitány – mořskými vlky. Abych to celé osvětlil – škola pořádá pro studenty programu erasmus výlet „Sail Together“, při kterém může každý jednou vyjet na jachtu a plavit se po Lagu di Garda. Po příjezdu byla celá skupina rozdělena na dvě podskupinky, které si rozdělily lodě. Proběhl rychlé kapučínko se štrůdlíkem v přístavním baru a vyrazilo se.

Plavčíci – Michal, Asia, Liudmila, Kasia, Marcela, Liz, Já, Patrizia, Natalia, Bianca

Já se na nalodil se čtyřmi plavčicemi a jedním plavčíkem na loď novější, větší a luxusnější (výhoda se měla projevit záhy). Nesla honosné jméno Arche. Všichni nadšení jsme posedali na lavičky na zádi a čekali co bude. Kapitán zavelel k odplutí, druhý mořský vlk odplutí podtvrdil a vyjeli jsme. Foťáky samosebou v pohotovostní poloze, ale ono nic. Do rachocení lodního motoru pouze pronikalo kapitánovo „Cazzo, cazzo, cazzo!“ Do lodního šroubu se totiž zamotalo lano, které tam podle plánu evidentně být nemělo. Motor utichl a musela se řešit nastalá situace. Tahali jsme za něj, zkoušeli nám pomoci i kapitáni z vedlejší lodi, dokonce jsme manuálně pomocí lan šibovali s lodí – nic. Musela se tedy zavolat na pomoc těžká jezerní kavalérie. Dvojice potápěčů tu byla v cuku letu a pohráli si s lanem jako opravdoví profíci.

Na pomoc byli povoláni potápěči

A tak se tedy vyrazilo naostro. Já se už po cestě k jezeru dotazoval, zda se můžu starat o napínání plachet a všechno kolem, takže teď toho kapitán s kolegou s radostí využíval a já si báječně užíval práce plavčíka (nezaměňovat s líným plavčíkem u bazénu:-) ) Na jezeru je zakázáno používat motor a tak se pár metrů od přístavu na palubě rozhostilo jezerní ticho. A to přišla moje chvíle. Plachty šly dolů a začalo se využívat nezlomné síly větru. Takže jsem slyšel pořád: „Andy, cima qua!“, „Andy, cima la!“ (Prváku, lano tady, Prváku lano tam).

Snažil jsem se zuby nehty

Kapitán Gianlucca napravo, s druhým mořským vlkem.

Té soboty byl zrovna silný severní vítr (jak víme je krutý), takže byly velké vlny a loď se nakláněla do neskutečných poloh. Křižovali jsme jezero, abysme naplno využili síly větru a možná taky, aby staří mořští harcovníci ukázali, co loď vydrží. No byli jsme rádi, že jsme nemuseli využít služeb lodního kýlu, který by měl, v případě maximálního náklonu, zamezit tatálnímu převrácení lodi.

Občas jachta připomínala horskou dráhu.

Průběžně jsme se zdravili s druhou spřátelenou placetnicí, kde byly čtyři dívčiny. Asi při čtvrté obrátce jsme s podivem zjistili, že obrátili ke břehu. Museli. Jejich loď byla totiž příliš malá na tak silný větr a při velkých náklonech nabíraly vodu, což by zkušení plavčíci a mořští vlkové přešli s údivným pošklebkem, ale holky na lodi na to neměli žaludek a raději zamířili do přístavu. Dost jsme je litovali a prosili naši loď, aby vydržela. Co nás ale taky pálilo bylo to, že jsme nemohli vyjet dál na jezero, právě kvůli silnému severáku. Ale přešli jsme to s bohémským gestem.

Pohoda na zádi.

Asia (jedna ze čtyř Polek na palubě) se chopila kormidla a s malinkou pomocí kapitána, nás asi po pěti hodinách dopravila do přístavu. Při parkování se objevil další problém s našibováním lodi na její původní stanoviště. Tentokrát pomáhal snad celý přístav:-) Plavčík Andy pomáhal s lanama jak jen to šlo a po spolupráci se člunem přístavního kustóda jsme loď dopasovali na místo.

Kasia řídí bárku a my se vezem

Kapitán nám vysvětlil rozdíl mezi normální italskou vlajkou a námořní verzí, kdy je uprostřed tří klasických zeleno-bílo-červených svislých pruhů znak, složený z erbů 4 námořních italských provincií – Veneto (Benátky), Genoa (Janov), Amalfi a Pisa.

Italská námořní vlajka

Zajímavostí je, že na erbu Veneta je lev svatého Marka evangelisty, mající v tlapách knihu zatímco na vlajkách italských lodí bitevních je tentýž lev, ale místo knihy svírá v tlapě meč, a knihu má vítězoslavně zavřenou.

Se lvem s knihou v rukách, končím tento příběh plný vzrušení, větru, slunce, vln, přátelství a především nevšedních nových zážitků.