Základna.net

Tak jsem se konečně vypravil na nějakej ten vejlet, a to do Poolu; a nemyslím tím nějakou hospodu s kulečníkem, ale město tady u levobočků. I když nevím, jestli se tomu dá říkat zrovna vejlet, když jedu do sousedního města, které je od Bournemouthu odděleno asi jen administrativně. No ale to je jedno. Každopádně jsem tam nejel jen tak, ale z důvodu, že jsem si potřeboval vyřídit National Insurance Number. Po cestě jsem se pokochal krásným výhledem na pobřeží a moře, ale zároveň jsem trpěl panickou hrůzou.

Jako hromadná doprava tady jezdí jak jinak dvoupatrový autobusy a abych měl dobrej výhled, vylezl jsem si pěkně nahoru a sedl jsem si hned za čelní sklo. Psychickej šok se dostavil téměř okamžitě. To, že Angláni jezděj úplně po špatný straně silnice, to bych ještě rozdejchal, ale když jsem si uvědomil, že tam nahoře vlastně vůbec nemáme řidiče, tak mě polil naprosto studenej smrtelnej pot. Moje schýza navíc ještě vygradovala v okamžiku, když začlo jemně pršet a já z hrůzou zjistil, že nám chybí i stěrače!!! No málem jsem to tam vymaloval na hnědo jak jsem se bál a dal jsem se skoro na modlení, jen aby ta cesta byla už za mnou!!!

No naštěstí jsme dojeli a já se vydal hledat Job centrum, kde jsem měl smluvenou schůzku. Po chvíli bloudění jsem zdárně dorazil k cíli, vlezl dovnitř, ohlásil se, sedl jsem si na lavičku vedle nějakýho Poláka a čekal, až se mě někdo ujme. Po chvíli přišel nějakej týpek a odvedl mě i toho Poláka do kanclu, mě poslal za nějakou ženštinou a sám si k sobě posadil onoho polského mužíčka. Paní byla velmi příjemná a interview nám ubíhalo jak po másle, zato Polák a ten druhej úředník spolu těžce bojovali o to, aby si vůbec porozuměli. Borec z něj byl už tak nešťastnej, že mu ukazoval různý slova v nějaký brožuře a když Polák absolutně nevěděl, tak se mě zoufale ptal, jestli jsem z Polska a nemohl bych mu to přeložit (nechápu, proč si o mě všichni myslí (98 % lidí), že jsem z Polska nebo ze Slovenska (2 %)). Ač nerad, musel jsem ho zklamat a jejich boj pokračoval. Ani nevím jak to dopadlo, bo jsem už to měl všechno vyřízený a odešel jsem v poklidu pryč. Na oslavu toho, že to šlo tak hladce, jsem si zašel k Mekáčovi a dal si pořádnýho dvojitýho hambáča a jel jsem si domů (tentokrát jsem se už nahoře v autobuse nebál) schrupnout před nástupem do pracovního procesu!