Základna.net

O víkendu jsem v jednom nejmenovaném nákupním centru potkala kamarádku Simonu. Nejdřív jsem ji sice vůbec nezaregistrovala, ale když moji pozornost upoutala skupina pohádkových bytostí typu krteček, vodník apod., začala mi být princezna nějak povědomá.

“Potřebuju peníze“, oznámila mi Simča v jedné větě s pozdravem. „Jinak ode mě naši na Vánoce dostanou místo dárku tak maximálně balící papír.“ V rámci dětských dnů si tu od rána do večera přivydělávala dohlížením, aby si mrňata při kreslení třeba nevypíchly pastelkou oko. Pak si ji teda občas chtěl někdo se svou ratolestí vyfotit, což, jak se mi svěřila, ji prudilo ze všeho nejvíc.
Zrovna v této chvíli kolem nás procházela jedna rodinka a asi pětiletej chlapeček v minitričku Nike začal pištět blahem, když uviděl před sebou živou princeznu. Zasekl se a nechtěl jít dál. Rodiče rezignovali, dítě vyfasovalo fixu a papír a bylo odkázáno ke stolečku, kde měl právě hlídací službu čaroděj. Princezna Simča si mě vzala kousek stranou, jelikož měla silnou potřebu mi povykládat něco, kvůli čemu jsme měly jít o dva dny později na kafe. Když jsme byly v nejlepším (tedy ve fázi, kdy mi živě líčila, jak našla v mobilu toho jejího smsky od jakési Kristýny a co v nich všechno bylo), zpozorovala jsem, že ten mrňous v Niku už nesedí a nekreslí, ale stojí metr od nás a zkoumavě kritickým pohledem nás pozoruje málem s otevřenou pusou. Abyste rozuměli….Simona je na první pohled princeznovský typ, ani nepotřebuje kostým. Pěkná, oči jak mrkací panna a zvlněné blond vlasy málem do pasu. O to víc její vzhled kontrastuje s jejím slovníkem. Navíc teď, když byla rozrušená, servítky si opravdu nebrala. Svého přítele i neznámou Kristýnu poslala během těch pěti minut snad do všech existujících míst a v každé větě je pojmenovala, že by se za výrazy nemusel stydět ani ukrajinskej dělník.
Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Dítě se najednou otočilo a se slovy „Máááámíííí, princezna mluví sprostě“ běželo na druhou stranu hracího koutku ke své rodičce. Jelikož maminka byla zřejmě celkem uznalá, snažila se zachránit situaci před ostatními rodiči a nahlas řekla, že to určitě není pravda, protože princezny sprostě nemluví. Ale mrňouse tohle přesvědčování nemohlo zmást. Pro jistotu ještě hlasitěji než maminka, aby bylo jasné, že pravdu má on, pronesl: „ No jó, ale ona řekla KUVA a PICA a když tohle řekl Tomášek ve školce, tak se teta moc zlobila a říkala, že je to móóóc sprostý a že se tak mluvit nesmí!!!!“ Pohled všech maminek, tatínků, dětí, pohádkových bytostí i okolo procházejících se v tu chvíli obrátil směrem k nám.
Simona nejdřív zrudla a vzápětí zbledla když viděla, že se k ní blíží její šéf. „Už se nemůžu dočkat, až se těch parchantů zbavím“, ucedila skrz zuby, když jsme se kvapně loučily. „Nechci to mít ani doma. Nikdy!“ Holt některá práce je zároveň skvělou antikoncepcí….