Základna.net

Mnozí z Vás určitě ví, že jsem byl přijat do programu ERASMUS, konrétně do Itálie a eště konkrétnějc do Trenta. 25.9.2007 jsem teda vyjel vstříc dobrodružství dosud nepoznanému. Plán byl takový: Vyjet co nejdřív, dorazit tam co nejrychlejc, ubytovat se a případně si zajít na první doušky legendárního italského vína. A jak to dopadlo?

Rozlučka byla plná emocí, jako vystřižená ze Spielberga:-) Naše pouť započala před Tauferkama přesně v 10:30 ZULU. Vyjeli jsme s Pjotem jeho zeleným žihadlem, které při prvním rozjíždění hódně funělo. No né že by na tom bylo zas tak špatně (vždyť i technickou prošlo), ale měli sme víc věcí než křeček čekající dobu ledovou:-) Tak tak mi stačily dvě ruce na napočítání tašek, plus se musí připočítat snowboardy a veškeré vybavení, bez kterého se ve sněhovém království prostě neobejdete – sněhule, rukavice, čepice a pár teplých ponožek navrch.

Projeli jsme přes Hatě, párkrát se pomotali při nájezdech na Á jedničku a valili na Salzburg, před Linzem to stočili na jih na Brenner, tam zaplatili 8 vočí jenom za průjezd a zachvíli jsme byli v Trentu. A teda musím říct, že přijet do úplně neznámýho města v noci a bez mapy je docela šílenost – jediná ulička nezůstala neprojetá:-) Konečně jsme našli s pomocí mapy z jednoho hotelu (a přítele na telefonu – Luce) Hostel Europa. No hostel to byl nejspíš jediný v Trentu. Pěkný byl, to nemohu říci. Ceny taky ušly – 18 euro za troják, 21 za dvoják. Jenom ta recepční byla nějaká divná. No ani ne tak divná jako kráva. Ptáte se proč? Protože když prodáte dvou chudým klukům z Česka double room s tím, že už jiné pokoje nejsou a oni pak přídou na pokoj a zjistí, že to není dvoják, ale troják a zpětně se dožadují vrácení tří euro a vy jim řeknete jako ona recepční, že teď v noci už tam nikoho neubytuje, a že proč si s námi ještě vykládá, když už má 4 minuty zavříno, tak to je podle mě sviňárna největšího kalibru. No zatáhly sme vyceněné špičáky, hostelbábu nechali jejímu osudu a šli na vínko. Prošli sme půl města a po pár krkolomných rozhovorech našli centrum a zasedli na zahrádku. V krku vyschnuto ještě po incidentu z hostelu, navíc našlapáno pár kilometříků, víno v nedohlednu, tož jsme si dali každý po dvou dvoudeckách pivka, á 2euro.

Ovšem ráno nás prokletí v hostelu pronásledovalo dál. V ceně byla i snídaně. Podávali se do 9:00. No když jsme přišli 9:04, tak nás opět vyfakovali, s tím že prostě za žádnou cenu nic nedostanem. Nikdy bych netušil, jak jsou taliáni precizní v poznávání hodin, pokud jde o jejich éčka.

Ještě téhož dne jsme si šli podepsat ubytovací smlouvy na Opera Universitaria – dali nám klíčky, ale hlavně složenky na měsíční nájmy 210 euro. No i vydali jsme se hledat naše domovy. Ubytovali nás na jiné koleje, takže napřed se jelo k Prvákovi (samozřejmě po demokratickém hlasování a mojí námitce, že musím co nejdřív zmrazit v noci rozmražené maso z domova). Dali nám na to mapu – od stokrát překreslené dětské malůvky k nerozeznání. I našli jsme koleje – Via Caproni 19 ve čtvrti, které se říká Roncafort.

pohled na koleje Via Caproni 19

kolejní kuchyňka

Já se ubytoval, pozdravil se spolubydlou Albáncem jménem Ledia. Prý mám eště spolubydlu z Německa jménem Tomek. All right. Najít Pjotovy koleje bylo krapítek složitější. Jak sem už psal, mapa nebyla zrovna košér, a tak nás navedla skoro až do blízkého zimního střediska, které není ani zdaleka blízko Trenta:-) No ale nakonec po pár uklidňujících cigárách (Pjotových) sme ho taky ubytovali do opoznání méně útulného kamrlíku, ale to on vám jistě vypoví sám. O to potěšení ho nepřipravím;-)

Další krůčky směřovay k vyřízení formalit, které nebraly konce – úvodní sezení s hodnou(tentokrát v dobrém slova smyslu) studijní referentkou zahraničního oddělení, vyřízení „tax code – codice fiscale“ tj. hausnumero, které potřebuje každý kdo se pohybuje v Itálii, aby se s ním úřady vůbec bavily. Dále vyřízení lítačky na bus (trvá bürokratických 10 dní) a hlavně zaregistrování nových předmětů. Bo všechny předměty, které jsem měl v learning agreementu byly totálně k ničemu, bo byly na secondo bimestre, tedy napozdějš. Dost věcí není pořešených doteď – ony předměty a sporty. Ale budu doufat v lepší zítřky:-)